Jdi na obsah Jdi na menu
 


tučňáci

22. 8. 2006
Moje jarní cesta do školy (a zase zpátky)

Moji rodičové mi vždy říkalo, že se ve spaní odkopávám. Nezabránili tomu ani mí plyšoví kamarádi, kteří mě každou noc obklopují jako saténový, či hedvábný přehoz. Toto „odkopávání“ způsobovaly (a i nadále způsobují) mé špatné sny. „Fuj, to zase bylo,“ řekl jsem si jednou ráno probouzeje se. „No nic, budu to muset z té mysli nějak dostat.“ Kouknul jsem z okna. Myslel jsem, že tam budou kvést stromy, poletovat ptáčkové, foukat svěží větřík. Ale toho rána dostala má fantazie na frak. Přes zamrzlé okno nebylo vidět zhola nic; pouze teploměr klepající se zimou. Sníh již sice nebyl, ale na počátek května bylo opravdu trochu zima.

„Co si dáš na snídani?“ zeptala se mě máma. „Nevím, ještě jsem o tom nepřemýšlel,“ popravdě jsem odpověděl. Vtom vtrhl do dveří můj starostlivý „otecko“. „Budeš muset jít pěšky,“ řekl. „V autě nám zamrzl benzín a na led automobily nejezdí. Zatím.“ Koukl jsem se na hodinky. Bylo sedm hodin ráno a na zamrzlé ulici byl již čilý ruch. Par dětí jelo na bruslích do nedaleké školy, několik dvojic sedělo pod třešněmi se zmrzlými květy a prosili je aby rozmrzly, či prosily ještě úpěnlivěji, aby se oteplilo a ony se mohly odlepit od promrzlých laviček. Tento pohled mě vyděsil. „Copak nevědí, že líbání pod stromy bylo zakázáno zákonem §53 Sb.(z roku 2025)?“ Tak, nyní si jen vybrat čím se dopraviti do školy.

V takovéto drsné zimě plné vražedných klimatických podmínek moc dopravních prostředků nezůstává funkčních. Jak již bylo řečeno, našemu motorovému kočáru zamrzly všechny jeho koňské síly, které jsme nerozřechtali ani po zdlouhavém roztlačování, do kterého se zapojila větší polovina obyvatel naší podhorské obce. Ostatní motorové prostředky na tom byly velice obdobně. Před dvěma lety sice zaznamenala obrovský boom akce, při níž byly zlevněny sněžné skútry na polovinu jejich původní ceny (čili už se jejich cena přiblížila dvouletému platu obyčejného ropného magnáta), avšak i takovéto drastické snížení nevzbudilo v hlavách obyčejných lidí sebemenší zájem. Toho Léta (u tohoto léta se používá velké „L“, jelikož se teploty po dlouhé době vyšplhaly nad teplotu tuhnutí rtuti, čili se po toto léto, nebo chcete-li Léto, rozmohl prodej, nyní již takzvaných, klasických teploměrů, které však v dnešní době nemají ani ten nejmenší užitek, protože rtuť tuhne asi při -38°C, a tyto teploty bývají na našem území posuzovány jako tzv. tropické) se ovšem rozmohl prodej sněžných psů, kteří sice něco sežerou, ale mohou fungovat jako zásobárna tuku. Pokud si ovšem tento tuk chcete vybrat, tato zásobárna přestane existovat a vy si musíte koupit chodící a všežeroucí zásobárnu znovu.

Vybral jsem si své kolo. Pravda, je trochu, řekl bych, vyladěné (či „vytuněné“, řekl bych); zadní kolo má o slabý půlmetřík větší průměr, aby lépe jelo. S napnelizmem jeho duše se nemusím zaobírat. Duše je plná stále, a i kdybych do ní napustil vzduch, stejně by zmrzl (to ne, to si dělám srandu, taková zima zase není), nebo by alespoň vyfučel ven, protože jsou v duši díry… Cože? Díry v duši? Jak na to můžeš jet? … Je to jednoduché. Můj vynález, samozřejmě. Duše je provrtaná hřeby, které trčí ven.

Vyrazil jsem. Mé hřebíkoprovrtané kolo spolehlivě ťalo led na silnici, která pod ním téměř nebyla vidět. Rychlostí několika set centimetrů za minutu jsem vyrazil ke své Alma Mater.

Vzpomněl jsem si, jak to tu vypadalo před lety. To bylo jaro už od února. Ptáčkové si štěbetali, stavěli svá hnízdečka v korunách nejroztodivnějších stromů, na kterých už rašily listy (ano, tehdy v únoru už byly opravdu stromy oděné do zelena – počasí si z nás stále dělá šoufky. Jeden rok jaro v únoru a za pár let tohle…), a plánovali, že založí novou generaci. Začaly velikánské námluvy hýlů, sýkorek, vrabců a dalších poletujících poslů jara. Nikdo ovšem ani v nejzapadlejším koutku mysli netušil, že nová generace nikdy nespatří světlo světa a že pomrzne. Jejich vajíčka se poté dala použít jen do polévky, pokud jste ovšem sehnali tekoucí vodu (té je nedostatek už téměř 15 let, prostá sloučenina vodíku s kyslíkem má větší tržní cenu než ropa), později když teplota klesla pod tropických -38°C se tato vejce dala použít jen jako pingpongové míčky (pokud se tedy našel někdo, kdo by si v takových to drsných podmínkách našel čas na stolní tenis, že). I když pár nadšenců, místních otužilců (mezi nimi i já, že), vydalo se ve stopách dávných sportovců a uspořádali závod o dobytí místní hory zvané Háj. Nyní má zhruba 1 a půl kilometru a stále se zvětšuje, jelikož se z nevinného kopce vyklubala spící sopka. Název Háj s tímto faktem tedy vůbec nekoresponduje. Háj je místo idylické, ne vulkanické. Navíc Háj znamená Les, který ovšem z tohoto kopce (či z této hory) zmizel dílem sopečnou činností, dílem také tím, že poslední zbytky háje na Háji byly vytěženy po začátku naší Doby ledové.

Ze Šumperka se stalo zakouřené město v ničem si nezadávající s Ostravou. Ostrava už také není, co to bývalo. V dolech narazili na hlínu a počet nezaměstnaných se ztrojnásobil. V Praze se z Hradu stal útulek pro opuštěné a bezdomovce; všude vládne anarchie. Rabování. Únosy. Vše jen proto, aby člověk sehnal trochu peněz na obživu a hlavně na vodu. H2O je nedostatkové. Abych se však vrátil. Nikdo netušil, že nová generace štěbetálků pomrzne. Ovšem jeden druh ptáků se tu přece jenom zabydlel. Je to vždy nádherná podívaná, když migruje a prochází zmrzlou, tichou, skoro nedutající krajinou. Všichni se jim vyhýbají, neboť vědí, že mají naspěch. Místní populace tučňáků je již větší než místní populace lidská. Nikdo neví, kde se tito pánové ve „fraku a galoších“ vzali. Patrně od jižního pólu, ale jak se dostali až SEM, to nikdo neví. Asi o nástupu Doby ledové věděli dopředu a připravili se na něj, aby potom, přes zamrzlé moře, mohli kolonizovat území, kam noha tučňáka dosud nevkročila. V jižní Africe založili vlastní stát (neptejte se mě jak, evoluce je všemocná), jejich velitel, Tučňák I., zasedá v radě bezpečnosti OSN, což je jediná organizace, která existuje do dnešních dní.

Bývalé Spojené státy americké otřásaly vlny nepokojů po útocích na dvou frontách. Války Jaderných programů, jak se těmto válkám souhrnně říká, si vybraly miliony obětí. Druhá korejská válka skončila celkem brzy, po pěti letech, ale Íránská válka, do které se zapojilo i Spojené Rusko (které vzniklo z Ruska, Běloruska, Kavkazu a Ukrajiny, dobyté po druhém vítězství Viktora Juščenka ve volbách), avšak na straně Íránu, trvá dodnes a brzo neskončí.

Projíždím okolo ohrady. Před lety to tu vypadalo naprosto jinak. Stromy, keře, květiny, ovocné, zeleninové,… všechno bylo obsypáno květy, jako by věděly, že je to bude naposledy. Krávy okusovaly zelenou, sladkou trávu a staraly se o svá telátka. Opodál se hříbata cvičila ve skoku do výšky, a pak, jako odměnu, dostala seno. Celá krajina byla plná života. Foukal pouze chladný, mírný severáček, který jakoby hlásil, že zima ještě odpoví. Dnes ráz krajiny porušují akorát kolébající se „frakáči“, jak se zde nevítaným návštěvníkům z Jihu říká.

To se to chodilo do školy… Ještě jsem si stihl koupit zmrzlinu a další lahůdky, abych si posílil imunitu. Poté jsem se vlil do ústavu, odbyl si pět, šest(, sedm, osm) hodin a šel (či jel) zas zpět. Dnes se zmrzlina prodává pouze ve specielních obchodech, abyste si ohřál promrzlý krk… A když sem se vracel plný dojmů domů, bylo už k obědu, což se projevilo na okolní přírodě, která se krmila ostošest. Ptáčkové na stromech odpočívali, bohatě zasyceni, a pozorujíc své ratolesti učící se létat chvílemi zamhouřili i své unavené oči. Kolem třetí hodiny už příroda ztichla úplně. Ale na zemi se začali pohybovat kočky, které chtěly překvapit špačky (kteří tloukli špačky), kosi, sýkorky či strakapoudy, aby zahnaly ten nepříjemný pocit, který se dostaví, pokud delší dobu nic výživného nepozřete. Někdy ovšem nějakého létajícího tvora chytly, ale poté ho zase pustily, aby měly znovu co na práci.

Na svém hřebíkovém kole jsem už v Šumperku. Tady dole dokonce pár zelených stromů ještě je; vykvetly, ale poté zmrzly a uložily se k věčnému spánku. Možná, až pomine tato věčná Zima, znovu se narodí, probudí se a začnou růst, jakoby se nic nestalo. Zatím to tak nevypadá.

Vdáli vidím kolébající se tučňáky. „Asi jdou taky do školy,“ napadlo mě. „Povinná školní docházka je povinná už deset let i pro ně.“ Už jsem u ústavu. Kolo zapíchnu (obrazně i skutečně) u plotu, na místě k tomu určenému. Sice se již delší dobu nevyužívá a na své místo mám již vychozenou pěšinku, ale to mi nevadí. Neobávám se, že mi můj dopravní prostředek někdo ukradne. Zapomněl jsem; jediné stromy, které přežívají, jsou jehličnany. Byly vysazeny odolné druhy z tajgy, asi aby tu nebylo tak prázdno. Některé dokonce i kvetou, ale jen krátce, v době krátkého léta, které trvá okolo jednoho až dvou měsíců. To k nám zavítají i pestrobarevní ptáci z jihu. To je vždycky sláva, když k nám přiletí třeba dříve hojný racek. Ale to je mořský pták. Co by tu pohledával, když se voda přestěhovala i s většinou živočišných a rostlinných druhů na Jih? Řeky promrzly až na kost… Nejbližší teplé moře už není Středozemní. To je nyní známo jako Moře lodí, protože je jich tam stále plno, jelikož stále pokračuje ohromná migrace lidí z Evropy na sever Afriky.

Nemusí být jen globální oteplování; stačí i globální ochlazování…

Po úmorných dvou hodinách v naprosté zimě v budově (bylo zase cvičení CO) jedu zpátky domů. Doufám, že dojedu…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

honza

(Marki, 28. 8. 2006 13:48)

pravda nevybers si a to je mozna to nejhorsi

nooo

(honza, 28. 8. 2006 10:42)

jako ta povídka... no, asi...půl roku? zhruba
a otreplování nebo ochlazování... člověk (natož tučňák) si nevybere

Honziku

(Marki, 25. 8. 2006 23:08)

tucnaci ist good!!Jak dlouho sou na svete(jako ta povidka:)?Ono co je pak lepsi oteplovani nebo ochlazovani,ze?!?

Honzíkovi

(elis, 23. 8. 2006 14:30)

Jéééééééé sem ráda že si sem dal tučňáčky:) Je to úžasná povídka a ty si sqvělej spisovatel.Už se těším na další povíkdy.Obivovatelka tvých literárních počinů :-)

 

 

Archiv

Kalendář
<< říjen / 2019 >>